Bořislavka centrum

V roce 2012 jsme byli přizváni do mezinárodního architektonického workshopu organizovaného společností KKCG pro stanovení podoby nové zástavby na komplikovaném nezastavěném pozemku u významné městské radiály – ulice Evropské v Praze 6 Vokovicích, přímo u stanice metra Bořislavka.
Komplikovanost pozemku spočívala ve velmi nepravidelném tvaru s velkým výškovým převýšením a v naprosto různorodém kontextu okolní zástavby – je zde vilová čtvrť Hanspaulka, poměrně příjemná středně podlažní bytová zástavba ulice Kladenské, v širším kontextu ale i vysoké panelové objekty sídliště Červený vrch a solitérní administrativní budova v protilehlém kvadrantu křižovatky Horoměřická. Celkově prošla ulice Evropská od devadesátých let velkým rozvojem, postavili se podél ní nové budovy se sídly významných společností, které ale urbanisticky posilují charakter spíše ulice Evropské a méně už lokální městské prostředí za ní. Neadekvátnost ponechaného prázdného místa u stanice metra a tramvaje, ve významné pozici pražského reliéfu a s výhledem na Pražský Hrad byla výzvou pro všechny účastníky workshopu. Nejpodstatnější sdělením v zadání pro nás bylo to, že kromě vytvoření reprezentativního sídla společnosti a doplnění ulice Evropské je kladen důraz také na zlepšení prostředí uvnitř navazujícího území, dokončení ulice Kladenské, doplnění chybějící občanské vybavenosti pro celou oblast a zlepšení přístupu ke stanici metra pro místní obyvatele, vytvoření chybějícího a skutečně živého městského prostředí. Historickou roli ulice Kladenské jakožto hlavní městské páteře převzala v minulém století ulice Evropská, bohužel ale jenom ve smyslu dopravním, bez obchodů a služeb pro lokalitu. Proto bylo od počátku naší práce cílem vytvoření skutečného multifunkčního centra, doplňujícího vše, co v okolí obyvatelům chybí (prodejna potravin, restaurace, kavárny) včetně nového veřejného prostoru – malé piazzetty navržené přibližně v místě historicky existujícího obdobného prostoru.
Na počátku práce, při studiu historických map jsme si uvědomili, že nepravidelný tvar pozemku v podobě velmi protáhlého trojúhelníku není v tomto případě důsledek anomálie v katastru nemovitostí ani geometrické chaotičnosti našeho současného územního plánu, ale záznam původních historických přístupových cest ze severozápadu k Pražskému Hradu a ostrý úhel jež svírají pak důsledek jejich různé nivelety. Historicky zřejmě nejvýznamnější cesta v linii dnešní ulice Horoměřické přetínala původní cesty v linii dnešních ulic Evropské a Kladenské a vytvářela s nimi trojúhelník právě na tomto pozemku. Toto geometrické schéma jsme se rozhodli v konceptu rozvinout a umožnit opět průchod pozemkem, převedli jsme ho ale z jedné osy do tří os rozprostřených v celé jeho ploše. Z důvodu prostupnosti pozemku a z důvodu konsensuálního měřítka vzhledem k různorodé okolní zástavbě, která neposkytuje jednoznačný urbanistický kontext, jsme tak namísto konvenčního jednolitého bloku navrhli čtyři objekty. Při stanovení jejich formy jsme se inspirovali nepravidelným tvarem pozemku a principem fraktální podobnosti v jeho členění. Geometrie objektů jsou tak z tvaru pozemku přímo odvozeny, jsou sice nepravidelné ale vzájemně příbuzné a v pevných vzájemných geometrických vazbách. Mezi nimi vznikají uličky a veřejné prostory, které by měly evokovat sevřené uličky zástavby v historických jádrech. Výslednou podobou Centra Bořislavka jsou čtyři budovy, jejichž sestava připomíná krystalickou strukturu položenou na společné platformě, která vyrovnává velké terénní rozdíly okolních ulic. Celou zástavbu chápeme jako formu městského bloku; cílem nebyla jenom estetika jednotlivých budov/krystalů ale především prostředí okolo nich a mezi nimi. Na platformě je vytvořena většina důležitých veřejných prostor a je na ní především plocha piazzetty, na kterou ústí obchodní pasáž umožňující bezbariérové spojení celého Centra a jeho okolí přímo s vestibulem metra. Význam tohoto místa s výhledem na Pražský Hrad podtrhuje socha Federica Diáze.
Pro exaktní vyjádření krystalických tvarů jednotlivých budov jsme využili prosklené fasády, u kterých jsme, ale různé typické efekty jako je úplná reflexe nebo úplná průhlednost spíše redukovali; velké skleněné plochy zde nejsou symbolem modernity nebo suverenity kancelářské typologie, ale pouze prostředkem k realizaci specificky vymezeného a modelovaného prostoru. Sklo nevyjadřuje lehkost jednotlivých budov – krystalů ale naopak symbolicky jejich kompaktní hmotnost a tektoniku v pevném posazení těchto objemů na platformu.
Nekonvenční geometrie architektonické formy je i přes poměrně subjektivní formu výsledkem řady vlivů konkrétního místa a celý soubor budov chápeme jako současný a specifický typ městského bloku s pevně definovanými uličními čárami a veřejným prostorem.
Za nejpodstatnější vlastnost urbanistického konceptu Centra Bořislavka považujeme velký rozsah prostupnosti celou jeho strukturou z okolního území podél ulic Evropské a Kladenské a přímé spojení s vestibulem metra z více vstupů v území. Rozsahem možného pohybu veřejnými a polo veřejnými plochami a terasami, v interiéru i exteriéru, rovnoměrně prostupujícími celým souborem to lze přirovnat k mraveništi.

Architektonický koncept Centra Bořislavka počítal od počátku s uměleckými díly jako nedílnými součástmi celého prostředí, a to v zásadě ve dvou časových úsecích.
První část děl byla koncipována v předem určených pozicích exteriéru (piazzetta, prostor před vstupem do HQ) i interiéru ještě před dokončením výstavby Centra.
Druhá část by měla pokračovat po dokončení Centra především ve veřejné prostoru a jak pozice, tak i výběr děl už bude probíhat v kontextu existujících budov.
Může tak být uměleckou reakcí na fyzicky přítomný prostor, tvůrčí přístupy tak budou mít možnost na něj reagovat a samozřejmě s k němu i vymezovat. Mohou zde vzniknout díla opět s předpokladem dlouhodobé koexistence v daném prostoru, ale i krátkodobé instalace a výstavy, tudíž zde bude prostor i pro zcela aktuální umělecká sdělení.

Umělecká díla zde byla vždy chápána jako zcela svobodné vyjádření umělců, architektonické libreto vymezovalo pouze jejich umístění v určitých prostorách exteriéru a interiérech budov. Nikdy neexistovalo zadání ve smyslu společného východiska uvažovaných děl nebo jejich tématu, nebyla ani nijak definovaná míra integrity nebo kontrastnosti s architekturou.
Skutečnost, že skulpturální umělecká díla realizovaná v této etapě (Na horu od Federica Diaze, Ledovec od Maxima Velčovského, Planeta od architektů Centra Jana Aulíka, Leoše Horáka, Davida Zalabáka a sochaře Pavla Filipa a Vítr od Jana Poupěte) jsou vztažena k základním přírodním principům, je výsledkem neplánované synergie mezi těmito tvůrci a mezi prostředím do kterého vstupovali.