Cottage in Senohraby

Stará chata dožívá – fakticky i morálně. Svým obyvatelům již neposkytuje odpovídající zázemí ani pro krátkodobou rekreaci, natož pro delší pobyt. Takových chat je mnoho a mohou stát, respektive (mnohdy bohužel) stojí kdekoli. K pozemku – zahradě – nemá žádný vztah, snad kromě toho, že je na něm postavena …
Stavební regulace v obci neumožňuje žádný rozvoj – je nutné respektovat stávající zastavovací stopu a objem. Znamená to nejen omezení možností jak nově uspořádat stavební program a vyhovět původní představě klienta, ale také diskutabilní proporci hmoty takto „generované“ stavby.
Krom toho existují dva základní rozpory místa – na jedné straně má velký potenciál ve vztahu ke krajině (reliéf, výhledy, sousedství lesa), na druhé straně má pro české chatové kolonie typické problematické vazby na sousední pozemky.
Odpovědí na tyto vstupy je návrh, pokoušející se o syntézu uvedených protikladů. Jeho ústředním motivem je znejasnění linie stavby, tedy hranice mezi vnitřním a vnějším. Tento přístup přináší možnost většího propojení mezi domem a zahradou, možnost sezonního rozšíření plochy domu ven v přímé vazbě na vnitřek domu. To vše s dostatečnou mírou soukromí v prostředí chatové osady. V neposlední řadě také znamená možnost nezbytné architektonické korekce a dosažení vhodné proporce stavby.
Zvolené téma znejasnění hranice mezi vnitřním a vnějším navazuje na naše dřívější experimenty. Se zkoumáním procesu postupného splynutí nového člověkem vytvořeného prvku s místem a jeho okolím, které jsme si dříve ověřili na dvojici menších zahradních objektů.
Nejedná se však o pouhý přepis dřívějších řešení – rozdíl je nejen v kontextu místa, ale zejména v nezbytnosti vytvořit v tomto případě skutečné vnitřní – obývané – prostředí. Obálka domu je tak zdvojena, popsaný princip je obohacen o druhou vrstvu. První – vnější vrstva vytváří symbolickou a prostupnou linii přechodu zahrada – dům. Kopíruje s distancí odpovídající rastru celé stavby půdorysnou stopu domu a na jižní straně obepíná také venkovní terasu. Je navržena s dřevěných dílců, jejichž výplň tvoří jemné pletivo určené k postupnému porůstání popínavou zelení. Určuje celkový charakter hmoty domu, aniž by byla pevnou součástí stavby. Nepodléhá regulačním předpisům. Tato schránka časem celá poroste zelení a stane se jedinou fasádou domu. Vegetační cyklus ji bude v průběhu roku spontánně proměňovat.
Vlastní hmota nového domu je do této schránky vložena. Vzniklý meziprostor plyne ve formě ochozů po obvodě domu, přechází do terasy, vytváří závětří u vstupu, kopíruje svah a propojuje dům se zahradou. Cesta přináší nové a nečekané prostorové zážitky.
Vnitřní uspořádání domu je vedeno snahou o co nejúspornější využití regulací omezeného stavebního prostoru. Vstupní podlaží – společenská část domu – tvoří víceméně jeden obytný celek. Soukromá část je navržena na úrovni zahrady, přístupná je vzhledem k terénní konfiguraci shora dolů. I zde ponecháváme prostor co nejvíce otevřený, pro případ potřeby je možno ložnicovou část rozdělit na dvě samostatné jednotky posuvnými panely. Pro provozní zázemí domu je určena samostatně stojící „kolna“ zapuštěná v opěrné zdi.
Dům je s ohledem na kontext a výše uvedené principy navržen jako dřevostavba, v zemi zapuštěné části pak uvažujeme provést z betonových tvárnic pro přesné zdění. Důvodem pro tuto technologii je také omezený přístup na pozemek – volba materiálů (jednotlivé tvárnice, elementární dřevěné prvky) této skutečnosti rovněž vyhovuje.